... tvým psem jsem navždy!


 

"JEN PES"

Čas od času mi lidé říkají: "vždyť je to JEN PES", nebo "je to hodně peněz JEN za PSA". Nechápou ujeté kilometry, strávený čas, výdaje vynaložené na "JEN PSA". Některé z mých nejpyšnějších okamžiků patřily "JEN PSŮM". Kolikrát byla moje jediná společnost "JEN PES", ale ani jednou jsem se necítila bezvýznamná. Některé z mých nejsmutnějších okamžiků přinesl "JEN PES" a v té době tmy a smutku, jemný dotyk "JEN PSA" mě uklidnil a dal mi důvod zdolat tento den. Pokud si i ty myslíš, že je to "JEN PES", pak budeš pravděpodobně rozumět i frázím "JEN PŘÍTEL", "JEN VÝCHOD SLUNCE" nebo "JEN SLIB". "JEN PES" přináší do mého života skutečnou podstatu přátelství, důvěry a čisté nespoutané radosti. "JEN PES" přináší soucit a trpělivost, které mě dělají lepším člověkem. Proto kvůli "JEN PSŮM" budu dříve vstávat, dlouho se procházet a toužebně hledět do budoucnosti. Pro mě a lidi, jako jsem já , to není "JEN PES", ale ztělesnění nadějí a snů o budoucnosti, něžných vzpomínek na minulost, a čisté radosti okamžiku. "JEN PES" odhaluje to, co je dobré ve mně a odhání moje špatné myšlenky a starosti dne. Doufám, že jednoho dne lidé pochopí, že to není "JEN PES", ale to, co mi dává lidskost a nedovolí mi být "JEN ČLOVĚK". Tak když příště uslyšíš frázi "JEN PES", jen se usměj, protože oni prostě "JEN nechápou"...

Autor: neznámý


 

Pes v nebi

Muž putoval se svým psem. Věděl, že už je mrtvý a směřuje k nebi. V tom okamžiku se před ním zjevila nádherná zlacená brána a u ní stál a usmíval se fousatý stařík v bílé kápi.
„Dobrý den“, povídá muž. „Copak to tady prosím je?“
„Tady je nebe, pojďte dál“, povídá stařík u brány. „Počkat, ale bez psa! Ti sem samozřejmě nemůžou.“
V tu chvíli muž posmutněl, minul bránu a spolu se psem pokračoval cestou. Po čase došli k jiné bráně.
„Dobrý den, copak to tady prosím je?“
„Tady je nebe“, povídá muž u brány.
„A můžou sem psi?“
„Samozřejmě. Támhle je studna, napusťte mu do misky trochu vody.“
„Víte, my jsme před chvílí šli kolem takové jiné brány a tam kdosi říkal, že nebe je tam u nich.“
„Jo tamti? To je peklo.“
„A nevadí vám, že se vydávají za vás?“
Muž u brány se nepatrně pousmál a odpověděl:
„Vůbec ne, oni nám odebírají ty, co jsou schopni nechat psa venku…“ 

Zdroj: http://www.seberizeni.cz/kratky-pribeh-k-zamysleni-pes-v-nebi/ 


 

Starý pes

Když jsem byla malá a někde potkala starého psa, myslela jsem na něho i na jeho pána s lítostí. Jaká je to radost mít psa, který už člověku nestačí? Připadalo mi, že potom už má člověk se psem jen samé starosti. Nic si s ním už nemůže užít. Dnes už vím, že jsem nic nechápala.

Ano, je pravda, že starý pes mívá lecjaká omezení a zdravotní problémy. Jeho kožich už není tak hustý a lesklý, oči nezáří, klouby pobolívají a kolikrát mu ujde dokonce i klapnutí ledničkových dveří, protože ani sluch není, co býval. Člověk s ním musí mít trpělivost, zvíře už má svoje vyhraněné názory na spoustu věcí, může mu lézt na nervy hlučná společnost, lidská i psí.

Jenže má něco, co štěně nikdy mít nemůže - zná vás do posledního koutku vaší duše, po celé roky s vámi sdílel takřka každičký den. Zná všechny vaše zvyky včetně těch, které byste před cizími lidmi nikdy nepřiznali. Pozná, když se něčeho bojíte a nikdy vás se strachem nenechá samotného. Raduje se s vámi, když se vznášíte na vrcholcích štěstí, utěšuje vás ve chvílích zoufalství. Hlídá vás, pečuje o vás a vždy je připraven vás vyslechnout. Ví o vás všechno, a přesto vás miluje. Věrně a bez zaváhání. Ať jste jakýkoliv, bohatý či chudý, úspěšný nebo neúspěšný, tlustý, hubený, starý nebo mladý.

Ušel s vámi kus života. Zná celou vaši rodinu - někdy se stane, že jinou rodinu ani nemáte. Zná všechny lidi, kterým jste dal svoji důvěru a přivedl je domů. Rychle zjistí, co jsou zač a dá vám to vědět - je jen na vás, zda ho pochopíte. Prošel s vámi nesčetně kilometrů, na sluníčku, v dešti, ve dne i noci.

Cvakot jeho drápů a jeho oddechování se stalo nedílnou součástí vašeho života, když je doma neslyšíte, jste neklidní. Stejně čekáte na dotyk vlhkého čenichu a spokojené odfouknutí, když se vám psisko rozkošnicky svalí k nohám. Těšíte se na zubatý úsměv a ocas radostně bušící do podlahy, když se před vámi důvěřivě překulí na záda a nechá se drbat na břiše.

To jsou věci, jaké člověk žijící bez zvířete nemůže úplně pochopit. Nebo spíš procítit. Je to neuvěřitelný dar, tohle prastaré společenství člověka a psa. Nepocítí ho ten, pro koho je zvíře investice, živá ozdoba či pouhá pracovní síla.

Půvabu štěněte se obvykle nedá odolat, ale dojemná důstojnost a láska starého psa jsou skoro k neunesení. To proto, že psí život je pro nás lidi příliš krátký a strach o starého kamaráda přijde vždy dřív, než člověk čeká. A nikdy na to není připravený.

Přesto by bylo hloupé, připravit se kvůli strachu z konce radosti a lásky, které nám život se psem přináší. Člověk musí s vděčností přijímat to krásné, čeho se mu dostane, i když zaplatí bolestí ve chvíli, kdy přítele ztratí. Přesto si nemyslím, že by se v tomto případě dalo prodělat.

Autor: Dagmar Ruščáková
http://neviditelnypes.lidovky.cz/btw-stary-pes-007-/p_zviretnik.aspx?c=A081212_191914_p_zviretnik_dru